Běleč Mikroregion

První písemná zpráva o Poříčí se objevuje počátkem 14. století . Mezi lety 1318 až 1352 držel statek Jaroslav z Poříčí. V roce 1421 měl statek držet Radslav z Kocova, v roce 1473 Jan z Riesenberka a z Rabí. Někdy potom se dostalo Poříčí přímo k panství Švihov, možná již za Janova bratrance Půty Švihovského z Riesenberka. V roce 1547 prodal Jindřich z Riesenberka "Poříčí dvůr poplužný a ves celou" Jindřichovi Mladotovi z Jelmanic.

Tvrz je poprvé zmíněna až v prodejní smlouvě v roce 1569, kdy " urozený vladyka pan Henrych Mladota z Jelmanic " prodal panu Mikulášovi Šicovi z Drahenic " dědictví své tvrz a ves v Poříčí y mlejn v též Poříčí...."   V rodě Šiců byl statek po tři generace. Po Mikulášovi, zemřelému již v roce 1571, držela nějaký čas statek vdova po něm, pak Adam Šic, zemřelý v roce 1593, a jeho bratr Albrecht.

Pan Albrecht zemřel nějakým následkem velkého požáru v Poříčí v roce 1606. Nový majitel Mikuláš Šic, vystavěl v Poříčí nový zámek. Letopočet 1611 nad hlavním vchodem svědčí o rychlém tempu výstavby. Mikuláš držel Poříčí i v době bělohorské a zřejmě se nějak angažoval v povstání proti císaři, protože po Bílé Hoře byl odsouzen ke strátě dvou třetin jmění, včetně vsi a zámku Poříčí.

V roce 1623 konfiskovanou většinu koupil Filip Adam svobodný pán z Kronberka. Jeho potomci drželi statek až do počátku 18.století. Tato původem bavorská rodina zapřičinila vznik druhého, častěji německého názvu Poříčí - Kronporitschen. V češtině se termín Korunní Poříčí neužíval, ale držel se název vzniklý asi hned po výstavbě zámku na počátku 17.století - Červené Poříčí, podle rozměrné střechy, do dálky červeně svítící svou taškovou krytinou.

Poslední mužský držitel statku z této rodiny, Ota hrabě z Kronberka, zemřel v roce 1692 a panství po něm dědily tři sestry - Magdaléna Isabela, Marie Diana a  Emanuela Maxmiliána. Podle smlouvy z roku 1707, zapsané v deskách zemských, měly postoupit třetinu statků "bratřím a pánům z Haubenu" - Janu Jiřímu, Janu Lutheriusovi, Janu Karlovi a Janu Bedřichovi.

V česky psané smlouvě je nesmírně zajímavý popis nemovitostí, na prvním místě zámku, dále dvora, hospodářských stavení a pivovaru.

Z dalších objektů je zníněna vinopalna, pila, mlým, ale též zahrada kořenná s bytem zahradníka, zahrada květná, při ní "haltýře přikrytý, a podle nich z jedné starany zahrady pokojíček na kvítí, z druhé strany komora na konve se nachází...", dvě chmelnice při dvoře a řada polí.

Za nějaký čas získal celé panství hrabě Jan Jiří z Hauben. Za jeho éry dala jeho choť, hraběnka Amálie Eleonora z Hauben, vystavět na návsi kapli Nejsvětějšího srdce Ježíšova ( dostavěna 1713). Hrabě Jan Jiří  padl ve válce s Turky. Statky po něm zdědila jeho dcera Františka Augusta, provdaná hraběnka Torringová z Jettenbachu.Podle písemných zdrojů se dá soudit, že v té době byl na zámku pěstován čilý společenský život s vazbami na bavorskou šlechtu. Např. na "granátnickém plese" zde na jaře roku 1731 dle vlastního dopisu byla hraběnka Isabela Černínová, v roce 1759 zde pobýval Amand Streer, opat kláštera kladrubského. Koncem února 1721 v Poříčí maloval, prakticky jistě přímo na zámku, "Joannes Georgius Major pictor Poržitzensis". Tento ve své době velice ceněný malíř, srovnávaný s Brandlem, je prozatím znám svou tvorbou ve východních Čechách (Brandýs n/Orlicí, Nová Paka, Jičín), která je ovšem pozdějšího data, z 30. a 40. let. V roce 1793 v listopadu existuje zmínka o dalším malíři, Janu Henczovi z Mynychu (Mnichova).

Poslední z Torringů na Poříčí byl hrabě Norbert, který držel panství od roku 1758 do roku 1764, kdy musel panství pro dluhy prodat. Kupujícím byl tehdy kníže Klement František Horno a Dolnobavorský, vévoda v Horní Falci a falckrabí rýnský.

Vévoda Klement Bavorský ve své poslední vůli z roku 1770 odkázal panství svému příbuznému Karlovi falckraběti vévodovi z Falc - Zweybruken.

Roku 1795 získal panství bavorský vévoda Maxmilián Josef, který je už v roce 1805 podstoupil habsbursko-lotrinskému arcivévodovi Ferdinandovi, pozdějšímu velkovévodovi toskénskému. V roce 1824 panství přešlo na Leopolda II. toskánského a od něho o něco málo později přímo na císaře Ferdinanda I. Tím se panství dostalo přímo do majetku koruny, kde  zůstalo až do zániku Rakouska - Uherska.

Po první světové válce připadl zámek jako korunní statek československému státu, odkud pak přešel pod Ústřední ředitelství státních lesů a statků a Západočeské státní lesy.

V roce 1997 bylo převedeno právo hospodaření z Lesů České republiky, s.p. Hradec Králové na Státní památkový ústav v Plzni, který zahájil práce směřující k celkové obnově a rekonstrukci  zámeckého areálu.

Zámek v Červeném Poříčí, který je dnes již unikátním zachovaným objektem tzv.saské renesance, se stane ve smyslu poslání Státního památkového ústavu instalovaným objektem a kulturním a společenským centrem okresu Klatovy.

Historický popis zámecké zahrady kolem roku 1764.

Okrasná zahrada sama zaujímá délku 780 stop, tj. 390 loktů, šířka bez koutů (rohů) je 486 stop, tj.243 loktů, a leží vedle dvou ovocných, stromových a zeleninových zahrad. Je částečně obehnána zdí, částečně ohrazena dřevěnými štaketami a protéká jí potok. Má také hlavní vstup, kterým lze pohodlně projet v kočáru ze zámeckého nádvoří až téměř k černínskému městečku Švihov. Vjezd do zahrady je široký 24 stop a doplněný po obou stranách ozdobnými pyramidami datlovníků a do kruhu kaštanovou alejí s květinovými záhony. Vlevo i vpravo se nacházejí dvě prohlubně obklopené vázami, sedátky a krásnými stříhanými křovinami. Dále se nalézají dva krásně nově založené partery vytvořené z buxusových stromků a květinových záhonů. Po pravé ruce, jižním směrem, se rozkládá jedna plodící fíkovna, poblíž ní nový velký skleník sloužící jako oranžerie, kde se pěstují různé cizokrajné rostliny. V dalším skleníku se pěstují vzácné ananasové plody. Dále se nalézá šest nízkých prolamovaných špalírů se střihanými pyramidami, uprostřed se dvěma krásnými kabinety neb lóžemi s ozdobnými stříhanými oblouky. Odtud dále vycházejí velké pravidelné aleje s četnými nízkými špalíry a pyramidami. V křížení cest jsou mezi dvěma partery s vázami dvě fontány s krásnými zdvojenými nízkými a vysokými špalíry. Od těchto parterů navazují dva velké krásné nízké špalíry do oválu , s velkými a stinnými alejemi a také dvě loubí s různými sedátky a špalíry okolo. Mezi nimi nad hlavní cestou vpravo i vlevo, při další příčné cestě nalézají se dvě prostranství ve tvaru hvězdy formované špalírem, každý z těchto prostorů skrývá uvnitř jednu fontánu. Kolem jsou dobré a plodící ovocné stromy. Na konci hlavní cesty zahrady po obou stranách dva zákrsky ovocných stromů. Odtud se dá projít zahradní pranou přes můstek alejí v celé hloubce zahrady až k dobře postavené kapličce zasvěcené Bolestné Matce Boží z mnichovského vévodského špitálu. V této části zahrady jsou tichá místa s delikátními švestkami a jiným ovocem, jako meruňkami, broskvemi, mirabelkami a podobně. Mladé výhonky potřebují péči ajsou všechny opatřeny ohrádkou, podobně i několik záhonů s chřestem je ohrazeno. Na druhé straně nádvoří směrem na jih jsou dva partery protékané potokem, které byly v roce 1761 předělny na okrasnou zahradu s alejemi, pyramidami, stínnými zákoutími. Na začátku kuchyňské zahrady nachází se jeden oválný rybníček ohražený zdí, hned vedle něho po pravé ruce jedna dlouhá dobře osázená zahrádka. Protože hned vedle protéká na vodu bohatý potok Bradlavka, jsou další stromy až v dosti dlouhé vzdálenosti. Ovocné stromy tu umožňují dlouhé procházky. V této části zahrady jsou také tři krásné ptačí voliéry na takzvaném tureckém nebo Schmarachově prostranství, zastiněné z části divokými zčásti ovocnými stromy. Celý prostor má kolem souvislou řadu střižených křovin. Vedle tohopto dlouhého prostoru je ještě jeden velmi vysoký špalír a kolem krásná krajina. Vedle zahradní zdi je postavena střelnice. V zahradě jsou další mnohá utěšená utajená místa, rozkošná a kratochvílná.